Silmarillion
Tolkienovej tvorbe sa venujem už niaky ten čas. Zistila som že jeho príbehy vychádzajú so skutočnej histórie ludstva. Opisuje stvorenie sveta, anjelov a ludí a spomína tam samozrejme a túžbu po moci. Opisuje takisto aj zánik atlantídy ktorú nazval Numenor. Niak takto:
" Osudná hodina přišla, když to lidé nečekali, devětatřicáty den po odplutí lodí. Tu náhle z Meneltarmy vytryskl oheň, přihnal se vichr, země se zazmítala a obloha zavířila, kopce se řítily a Númenor se potopil do moře se všemi dětmi a manželkami, dívkami a pyšnými dámami, a všechny jeho zahrady a síně a věže, jeho hrobky a bohatství, jeho klenoty a tkaniny, věci malované a vyřezávané, jeho smích a jeho radost, jeho hudba, jeho moudrost a jeho učenost navždy zmizely. A ze všeho naposled vzala stoupajíci vlna, zelená, studená a korunovaná pěnou, plazící se po zemi, do náruče královnu Tar- Míriel, sličnější než stříbro, slonovina nebo perly. Příliš pozdě se pokoušela vystoupit strmými stezkami po Meneltarmě k svatému místu; vody ji dohonily a její výkřik se ztratil v burácení vichru.
Ale ať již Amandil skutečně doplul do Valinoru a Manwe vyslyšel jeho prosbu nebo ne, z milosti Valar byli Elendil, jeho synové a jejich lid onoho dne ušetřeni zkázy. Elendil totiž zůstal v Rómenně, odmítl královu výzvu, když se vydával do boje, vyhnul se také Sauronovým vojákům, kteří se ho přišli zmocnit, aby ho odvlekli na ohniště Chrámu, nalodil se, odrazil od břehu a vyčkával. Tam byl chráněn zemí před velikým tahem moře, který všechno vlekl do propasti, a byl i v závětří před prvním náporem bouře. Ale když se hltavá vlna převalila přes zemi a Númenor se hroutil ve svém pádu, tehdy by byl zaplaven, a byl by pokládal záhubu za menší hoře, protože žádná smrtelná agónie nemohla být trpčí než ztráta a bolest onoho dne: ale vzal jej vichr, zběsilejší než všechny větry, které kdy lidé poznali, burácející od západu, a jeho lodě daleko odehnal; rozerval jim plachty, zpřelámal stěžně a hnal nešťastníky jako stébla po vodě.
Bylo to devět lodí: čtyři Elendilovy, tři Isidurovy a dvě Anárionovy. Letěly před černou bouří z osudného soumraku do tmy světa. Hlubiny se pod nimi hněvivě vzdouvaly jako věže a vlny, podobné horám běžícím s velikými čapkami zpěněného sněhu, je zvedaly mezi oblačnou tříšť a po mnoha dnech je vyhodili na běehy Středozemě. A všchna pobřeží a přímořské kraje tehdy utrpěly velkou změnu a zkázu, protože moře napadlo souš, břehy se potápěly, pradávné ostrovy tonuly a zvedaly se nové; kopce se drolily a řeky se obracely nezvyklými směry.
Elendil a jeho synové pak založili ve Středozemi království; a přestože jejich učenost a zručnost byly jen ozvěnou toho, co bývalo, než přišel do Númenoru Sauron, divokým lidem ve světě se zdála veliká. V jiných příbězích se vypráví mnoho o činech Elendilových dědiců v následujícím věku a o jejich boji se Sauronem, který ještě neskončil.
Sauron sám se totiž velmi ulekl zloby Valar a soudu, jímž postihl zemi i moře Eru. Bylo to mnohem víc, než předpokládal; doufal jen ve smrt Númenorejců a v porážku jejich pyšného krále. Sauron se na svém černém stolci uprostřed Chrámu smál, když uslyšel Ar - Pharazonovy polnice troubit do boje, a smál se opět, když slyšel hřímání bouře; potřetí, když se smál vlastním myšlenkám a těšil se, co teď bude dělat ve světě, když se navždy zbavil Edain, byl uprostřed smíchu lapen a jeho stolec i jeho chrám se zřítily do propasti. Ale Sauron neměl smrtelné tělo, a přestože byl nyní zbaven té podoby, v níž napáchal tolk zla, takže se už nikdy nemohl zdát lidem krásný, jeho duch povstal z hlubiny, jako stín a černý vítr přeletěl moře a vrátil se do Středozemě a do Mordoru, kde měl domov. V Barad-dur si opět nasadil svůj velký Prsten a sídlil tam, temný a tichý, dokud si nevytvořil novou podobu, obraz zosobněné zášti a nenávisti. A Oko Saurona Strašlivého mohl snést jen málokdo.
Ale to již nepatří do příběhu a potopení Númenoru, který je nyní vypověděn celý. Zaniklo i jméno té země a lidé již nemluvili o Elenně ani o Andoru, Daru, který byl odňat, ani o Númenóre na pokraji světa; vyhnanci na mořských pobřežích, když se s tesknícím srdcem obraceli k Západu, mluvili o Mar-nu-Falmaru, který byl zaplaven vlnami, o Padlé Akallabeth, eldarsky Atalante.
Mezi Vyhnanci mnozí věřili, že vrcholek Meneltarmy, Nebeského pilíře, navždy neutonul, ale opět se zvedl z vln jako osamělý ostrov ztracený ve velkých vodách protože to bylo posvěcené místo a ani za dnů Sauronových je nikdo neposkvrnil. A byli někteří z Earendilova semene, kteří jej později hledali, protože se mezi učenými říkalo, že dávní dalekozrací muži viděli z Meneltarmy zákmit Zemi neumírajících. Neboť i p zkáze byla srdce Dúnadanů obrácena k západu, a třebaže vědeli, že svět opravdu změnil, říkali: "Avallóne ze Země zmizela a země Aman je odňata a ve světě nynějš´í temnoty je nelze najít. A přece kdysi byly, a proto jsou stále, v pravém bytí a v celém tvaru světa, jak byl původně zamýšlen."
Dúnadani totiž soudili, že i smrtelní lidé, dostanou-li takové požehnání, mohou pohlédnout na jiné časy než na ty, v nichž žije jejich tělo, a stále toužili uniknout ze stínů svého vyhnanství a nějak spatřit světlo, jež neumírá, protože žal z pomyšlení na smrt je pronásledoval přes hluboké moře. Proto jejich velcí mořeplavci stále prohledávali pustá moře v naději, že narazí na ostrov Meneltarmu a spatří tam vidinu věcí, teré byly. Nenašli jej však a ti, kteří pluli daleko, dospěli pouze do nových zemí a zjistili, že jsou jako staré země a podléhají smrti. A ti, kteří se plavili nejdál, jen obepluli Zemi a nakonec se unaveně vrátili tam, odkud vypluli, a řekli: "Všchny cesty jsou teď zakřivené."
Tak v pozdějších dnech díky lodním cestám, učenosti a hvězdářství lidští králové poznali, že svět byl skutečně zaokrouhlen; přesto směli Eldar stále odcházet, a dostávali se na Starodávný Západ a do Avallóne, pokud chtěli. Proto říkali lidští učenci, že stále musí existovat Přímá cesta pro ty, jimž je dovoleno ji nalézt, a učili, že zatímco nový svět padal dolů, stará cesta a stezka vzpomínek na Západ šla pořád dál jako mohutný neviditelný most, jenž procházet vzduchem, který se dýchá a kde lze létat (ten byl nyní zakřiven stejně, jako byl zakřiven svět), a překračoval Ilmen, kde tělo bez pomoci nemůže vydržet, až dospěl k Tol Eressei, Osamělému ostrovu, a snad i dál do Valinoru, kde stále bydlí Valar a bdí nad odvíjením historie světa. Při mořských pobřežích pak vznikly pohádky a pověsti o mořeplavcích a lidech ztracených na vodách, kteří se nějakým osudem, milostí nebo přízní Valar dostali na Přímou cestu a viděl, jak pod nimi klesá tvář světa, a tak dospěl d lampami ozářeného přístavu Avallóne nebo dokonce na poslední pláž na hranici amanu a tam pohlédli na strašlivou a krásnou Bílou horu, než zemřeli."